Síla přímluvné modlitby

I. Podstata přímluvné modlitby

Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon (Gal 6,2). Přímluvná modlitba není jednoduché téma. Prolíná se v ní totiž hned několikero tajemství naší víry. Tajemství ne v tom smyslu, že by se o těchto skutečnostech nedalo nic dozvědět nebo že by nám byly naprosto skryty, ale proto, že naše chápání v mnoha ohledech přesahují. Jejich plný význam tady na zemi nikdy neobsáhneme, tudíž jej pouze s obtížemi dokážeme uchopit do slov; jak kdosi řekl, v teologii vlastně „koktáme o Neviditelném“. V první řadě jde o tajemství těla Kristova – církve, tajemství naší bytostné sounáležitosti v Kristu. Příbuzným pojmem je také společenství svatých, přičemž nejde jen o kanonizované světce nebo o nebešťany, ale právě o sounáležitost všech, kteří patří ke Kristu, ať už tady na zemi nebo ve slávě. Křesťanství není a nemůže být náboženstvím individualistů. Skrze přímluvnou modlitbu vyznáváme, že tak jako patříme neoddělitelně k našemu Pánu Ježíši Kristu, který nás vykoupil a zastává se nás u Otce, tak patříme i k sobě navzájem. Jinými slovy, modlíme-li se za sebe navzájem, uvědomujeme si, že jsme všichni napojeni tajemným způsobem na Krista a tím jsme spojeni i mezi sebou. Jsme údy jeho tajemného těla, jsme v něho „naroubováni“, jsme s ním srostlí, jak říká Písmo (srov. Řím 6,5). Boží milost – na Východě by řekli rovnou Duch svatý – proudí v tomto těle jako jeho neviditelná míza a my si ji můžeme navzájem předávat, tak jak ji Kristus předal a předává i nadále nám. Ale nejen to. U vědomí, že jsme všichni vyšli z rukou jediného Stvořitele, můžeme stále hlouběji vnímat i sounáležitost s celým lidským pokolením, ba dokonce s celým stvořením. S tímto vědomím sounáležitosti, které se probouzí všude tam, kde vyroste živá víra v Krista, vždycky úzce souvisela modlitba velkých světců-přímluvců.

Přímluvná modlitba je také projevem poslušnosti vůči slovu Písma, které rovněž staví na naší sounáležitosti v těle Kristově: „Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon“ (Gal 6,2). Dokonce platí, že důvěrnost vztahu ke Kristu a schopnost otevřít se v nefalšovaném soucítění svým bližním, kteří jsou obtíženi břemeny, musí jít ruku v ruce, jinak vytváříme jakousi pseudospiritualitu. Z výzvy listu Galaťanům však nevyplývá jen další požadavek, ale i jedna velmi útěšná skutečnost: Jednou ponesu břemena druhých já, a jindy se zase mohu spolehnout, že někdo jiný poponese ta moje. Vypráví se příběh, jak námořníci kdesi na Východě po celou noc zápasili s vratkou lodí uprostřed bouře. Situace byla dost dramatická a všichni krajně vyčerpaní. Kolem třetí hodiny ranní jeden z nich povídá: „Teď už můžeme vydechnout, protože v klášterech na pobřeží se mniši začínají modlit.“

Každá mše svatá je nejen díkůvzdáním, ale i velkou přímluvou za církev po celém světě. Právě proto, že při ní jde o slavení Krista v nás a nás v Kristu, tedy o slavení tajemství Kristova těla, „jehož žádná částečka nám nemůže býti lhostejná“. Eucharistie je ale ze své podstaty přinášena i za celé lidstvo, za všechno stvoření. Jak už bylo řečeno, křesťanství není a nemůže být vyznáním duchovních individualistů. I modlitba, kterou nás naučil náš Pán, je vlastně převážně modlitbou přímluvnou. Navíc při modlitbě Otčenáše nikdo nepřistupujeme k Bohu jen sám za sebe; ne náhodou nás Ježíš naučil modlit se v množném čísle, ve spojení s Kristovým tělem – církví i s celým lidstvem.  Je vskutku povzbudivé vědět, že všude ve světě jsou přímluvci, kteří jej doslova skrápějí  milostí, a že v každém okamžiku se po celém světě pozvedají modlitby za všechny lidi, zvláště za ty, kteří procházejí zkouškami.    

Dalším tajemstvím, kterého se dotýkáme tématem přímluvné modlitby, je tajemství zla, tajemství hříchu, bolesti a utrpení všeho druhu. V přímluvné modlitbě vlastně vždycky vstupujeme do zápasu proti nějaké formě zla a nedostatku, vždycky půjde o zápas mezi královstvím světla a královstvím tmy (srov. Kol 1,13). Často ji používáme právě v situacích, kdy jde o utrpení někoho z našich blízkých. Jindy prosíme o sílu a požehnání pro ty, kteří slouží trpícím. Jak poznamenal kdosi moudrý, který sám prošel utrpením, v takových situacích nás otázka proč může úplně ochromit, zatímco otázka jak otevírá cestu dál, cestu ke světlu. Jinými slovy, zaseknu-li se u otázek typu „proč se děje to či ono, proč to Bůh dopouští, proč nezasáhne“, bude se mi do srdce nepozorovaně vkrádat zkarikovaný obraz Boha, který je mým nepřítelem, který pro mne chce zlo (což je mimochodem známá taktika toho Zlého; srov. Gn 3,1). Přitom začnu-li se ptát, jak se k dané situaci mohu postavit podle srdce Kristova, otevírá se cesta požehnání, protože žádné strádání nás nemůže odloučit od lásky Kristovy a „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). To ale pořád neznamená, že Božímu jednání budeme vždycky rozumět. Mnohé vytrvalé přímluvné modlitby se odehrávají v temnotě víry, kde se nelze opřít o viditelná znamení Boží přízně – tak jako když se zatmělo po celé zemi ve chvíli Kristova umírání na Golgotě a on sám, obtížen hříchem světa, na čas prožil ztrátu Boží blízkosti. Proto je přímluvná modlitba někdy službou nesnadnou.

V přímluvné modlitbě se rovněž dotýkáme tajemství naší spoluúčasti na spáse světa. „Není nic chladnějšího než křesťan, který se nezajímá o spásu svých bližních,“ prohlásil kdysi sv. Jan Zlatoústý. Z jedné strany platí, že dílo spásy je „dokonáno“ a ke Kristově oběti není třeba nic přidávat, ale z druhé strany je pravda, že jsme povoláni mít podíl na jeho poslání, že máme být „spolupracovníky na jeho díle“. Možná by Pán Bůh mohl udělat všechno sám, ale evidentně nechtěl, rozhodl se udělat mnohé i skrze nás a s námi. A to je třeba vzít vážně. Celou hloubku a všechny detaily Božích plánů nikdy nepochopíme, ale smíme do nich nahlédnout. Z toho je zřejmé, že s námi Bůh chce mít partnerský vztah: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli,“ řekl Ježíš svým učedníkům a potažmo každému z nás (Jan 15,15). Kdyby se Boží záměry uskutečňovaly logikou „o nás bez nás“, bylo by sice menší riziko jejich nezdaru, ale znamenalo by to také, že jsme bráni v potaz jen jako bezduché figurky na Boží šachovnici. Odkud ale víme, že Bůh s námi ve svém díle vážně počítá? Posláním křesťana je stát se člověkem, přičemž zralé člověčenství se poměřuje mírou Kristovy plnosti (srov. Ef  4,13). Stát se plně člověkem tedy znamená žít jako Kristus pro druhé a pro svět, stát se jako on darem pro druhé, dobrým Samaritánem, tedy bližním pro každého, kdo strádá (srov. Lk 10,37). A jestliže náš Pán Ježíš Kristus se za nás na pravici Boží neustále přimlouvá a my jsme pozváni mít podíl na jeho poslání, přímluvná modlitba nemůže být jen „třešničkou na dortu“ naší osobní modlitby.

Na křesťanství ale není úžasné to, že nám zvedá laťku, že činí požadavek lásky ještě náročnějším než by to by mohlo vést jen k malomyslnosti, vždyť už starozákonní morální laťka se ukázala být nad lidské síly (srov. Řím 2-3). Radostná zvěst spočívá v tom, že skrze Krista přichází s novými požadavky evangelia i nová síla je žít. Je to Duch svatý, Duch Kristův, který proměňuje srdce kamenná v srdce z masa, ukládá do nich Boží zákon a tím uschopňuje člověka zevnitř, aby mohl dostát nárokům evangelia. Lidmi podle Božího srdce se tedy můžeme stát jen „skrze něho, s ním a v něm“, s živým Kristem, nejen podle jeho vzoru. Ježíš Kristus je pro nás nejen ztělesněním Boží lásky agapé, ale jejím zdrojem, tím, že nám dal dar svého Ducha: „…Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). To už se ale dostáváme k nejhlubší podstatě přímluvné modlitby, k  tajemství Krista – prostředníka mezi Bohem a člověkem, který je naším přímluvcem u Boha par excellence.

II. Pohanský přístup k modlitbě

„Když se modlíte, nebuďte jako pohané…“ (Mt 6,7). Obecně řečeno, k degradaci křesťanské modlitby na pohanskou dojde tehdy, když si evangelium přizpůsobíme své povaze a svému běžnému lidskému smýšlení, aniž bychom mu dovolili proměnit naše smýšlení, zevangelizovat naše nitro. Snadno v nás ožije pokušení pohanského přístupu k modlitbě. Tak jako byli pohané přesvědčeni, že musí své božstvo uspokojit množstvím čehosi (obětin, krásných slov apod.), i v křesťanství může tento postoj ožít v pocitu, že Boha mohu uspokojit a přimět k činu jen určitým množstvím modliteb nebo obětí. Proto někdo množí novény, růžence a jiné modlitby nebo posty podle počtu lidí, za něž se přimlouvá, nebo podle vlastního odhadu náročnosti situace, za niž se modlí.Síla a účinnost přímluvné modlitby ale nespočívá v mnoha slovech, to nám řekl už sám Ježíš: „Když se modlíte, nebuďte povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte“ (Mt 6,7-8).Síla modlitby určitě není ani ve výřečnosti toho, kdo se modlí. Těžko můžeme čekat, že na Pána Boha uděláme dojem svou výmluvností nebo teologicky přesnými formulacemi. Proto je zvláštní, když se člověk zdráhá modlit jen proto, že modlitbu neumí dobře formulovat, jak mi jednou řekl jeden katecheta: „Víte, já se neumím modlit, nejsem žádný intelektuál.“

Pohanský přístup k modlitbě také vysvitne tehdy, pokoušíme-li se vést „byznys s Hospodinem“, máme-li k přímluvné modlitbě obchodnický přístup. Jak to vypadá? Například to Pánu Bohu nalinkuji následovně: „Já budu půl roku chodit denně na mši a odepřu si večery u televize, a ty zařídíš, že se ke mně vrátí můj partner.“ Nebo mu řeknu: „Bože, půjdu třeba i ke zpovědi, ale jen pokud dobře dopadne ta operace.“ Jeden člověk mi říkal, že se velice modlil za svého syna, který se ošklivě vyboural na motorce: „Jestli se z toho dostane, začnu chodit do kostela!“ Syn se sice uzdravil, ale otec duchovně ne, jak se ostatně dalo čekat. Vždyť z jeho postoje bylo zřejmé, že kdyby do kostela začal chodit, chápal by to jako velkou milost uštědřenou Pánu Bohu, což by bylo poněkud postavené na hlavu. (Pán Bůh totiž kostely nepotřebuje, a to ani prázdné, ani plné; kostely potřebujeme my lidé.) Problém je v tom, že Bůh nemusí splňovat žádná naše ultimata, on je Pán. Ale zároveň chce naše dobro, vždyť on „jediný je dobrý“, jak se představil v evangeliích (Mt 19,16-17). Jakmile s ním začneme komunikovat nátlakovými metodami, nejenže popíráme jeho svrchovanost, ale vyjadřujeme nepřímo nedůvěru i v jeho dobrotu a milosrdenství.

Jinou formou obchodování s Hospodinem jsou tzv. „řetězové modlitby“. Přijde vám dopis s textem modlitby, kde je napsáno, že se jej máte pomodlit a pak text desetkrát namnožit a poslat svým známým. Jestliže úkol řádně splníte, splní se vám i vaše přání; jestliže ne, běda vám – přivoláváte na sebe neštěstí! Tohle už nemá s přímluvnou modlitbou nic společného, jde o čistokrevnou pověru, i kdyby byl náš modlitební úmysl ušlechtilý. Nejlepší řešení je neprodleně odeslat podobnou výzvu do koše. Podobně trapný je ale přístup, kdy rozlišujeme jednotlivé modlitby podle toho, která „víc zabírá“ – a podle toho si vybíráme jednu novénu nebo druhou, sestavujeme si speciální pobožnosti, poskládané z textů různých soukromých zjevení… I v těchto případech se nám do modlitby vkrádá cosi podivného, jestliže klademe svou důvěru v něco jiného než v živého Boha. Samozřejmě můžeme prosit o přímluvu Matku Boží a svaté, kteří už nás předešli na věčnost a vidí Boha tváří v tvář. Některé z nich budeme možná vnímat jako sobě bližší, jako blízké přátele a osobní přímluvce v nebi; ani na tom není nic špatného. Někteří nám svou přímluvu u Boha dokonce výslovně slíbili. Neměli bychom však propadnout pohanskému myšlení, kdy si z těchto Božích přátel vyrobíme vlastní pantheon pro „práce všeho druhu“, nebo řešíme, čí přímluva více zabírá na co, přičemž se nám někam vytratí ten, od něhož pochází každá milost a každý dobrý dar shůry.  

Jestliže pranýřujeme nátlakové metody modlitby, nejde o to, degradovat modlitbu každého, kdo tráví třeba i dlouhý čas na modlitbách nebo má nějaký svůj zavedený řád, co se modlí na jaký úmysl. Slyšela jsem třeba o člověku, který svým přátelům naděluje k narozeninám „na jejich konto“ takový počet růženců, kolik mají let, a moc se mi takový dárek líbí. Jiný se modlí za své blízké v nesnázích novénu, tj. po devět dní opakuje na něčí úmysl jeden žalm nebo jinou modlitbu. Všechny tyto modlitby mohou být nádherným vyjádřením lásky člověka a jákobovsky oddané odhodlanosti „nepustit Hospodina, dokud nepožehná“ (Gn 32,27). A láska je v přímluvě to podstatné: Královna Ester učarovala králi svou láskou, svou vnitřní krásou; pak jen ukázala za sebe na celý židovský národ – a král ji ochotně vyslyšel. Krásně to vysvětluje svatý Augustin v listu Probě: Ale ani delší modlení ještě neznamená modlit se mnohomluvně, ačkoli si to někteří lidé myslí. Něco jiného je totiž mnoho slov, a něco jiného dlouhotrvající náklonnost mysli. Dokonce i o samém Pánu je psáno, že strávil celou noc na modlitbách a že se často dlouho modlil. (…) Modlitba se tedy má vyvarovat mnoha slov, ne však mnoha proseb, pokud trvá soustředěná pozornost. Mnoho mluvit totiž znamená usilovat v modlitbě o potřebnou věc zbytečnými slovy. Avšak mnoho prosit znamená získávat si srdce toho, koho prosíme, vytrvalým, zbožným a planoucím srdcem. Děje se to spíš povzdechem než slovy, spíš pláčem než oslovením. Vždyť naše slzy shromažďuje před svou tvář a naše vzdychání není skryté před tím, jenž stvořil všechno skrze Slovo a lidská slova nepotřebuje.

Dobrým obrazem rozdílu mezi pohanskou modlitbou, jíž odpovídá jistá karikatura Boha, a  modlitbou k Bohu živému, který je Láska, je zápas Eliáše s Baalovými proroky na hoře Karmel (srov. 1 Král 18,20-39). Baalovi proroci se snaží svého boha přimět k odpovědi celodenním poskakováním kolem oltáře a stále zesilujícím hlasitým vzýváním, ba dokonce sebetrýzněním – zasazují si rány meči a oštěpy, až z nich prýští krev. Jejich bůh však zjevně neodpovídá. Potom přistoupí k obětišti prorok Eliáš a vysloví jedinou prostou modlitbu:  „Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě“ (1 Král 18,36-37). Na tuto poměrně krátkou, ale vroucí modlitbu odpoví Hospodin ohněm z nebe, který sežehne připravenou oběť i s oltářem. Tím poskytne Eliášovi a všem přítomným přehojné znamení vyslyšení a Boží přízně.   

Nezapomeňme tedy, že pohanský přístup k modlitbě, související s představou neúprosného Boha, se může snadno vyskytovat i v životě dnešního křesťana, nejde jen o primitivní náboženské představy pronárodů. Vícekrát jsem se v životě setkala právě s oživením postoje Baalových kněží. Někdy v tom smyslu, že někteří křesťané chtějí umocňovat sílu své modlitby tím, že si způsobují intenzivní fyzickou bolest (třeba násilně zvolenou modlitební polohou), jindy tím, že na Hospodina při modlitbě hlasitě křičí. Nebeský otec si jistě i takovou modlitbu „přeloží“ a dá si tu námahu, aby z ní extrahoval jakoukoli špetku důvěry a lásky, která jediná má cenu před jeho tváří. Určitě však není třeba ho přímluvou přesvědčovat a přemlouvat, natož na něho křičet, aby něco dobrého vykonal. Vždyť i to, že nás vůbec napadlo se modlit, je věc vnuknutí vzešlého z jeho dobroty. Zrovna tak i naše láska k druhému člověku, projevená přímluvou, je jen odvarem lásky, kterou k němu chová sám Bůh. Jenom bychom neměli zapomínat, že způsob naší modlitby vždycky nějak vypovídá o Bohu, jemuž ji adresujeme – či spíše o naší představě Boha. Bohužel i modlitbou lze vyrábět nebo alespoň oživovat Boží karikatury. 

III. Prosit s vírou a důvěrou

 „Všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23).

Ježíš prohlásil, že kdybychom měli víru jako hořčičné zrnko, poručili bychom třeba celé hoře a ona by se přemístila (srov. Mt 17,20). Jinde Pán říká, že „všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23), a ještě mnoho jiných výroků o víře a o vyslyšení modlitby. I apoštol Jakub, když mluví o prosbách za moudrost (a přímluva je také druh prosby), vybízí k bezvýhradné důvěře, přičemž nedostatek důvěry vidí jako velkou překážku vyslyšení modlitby: Když je někdo z vás pozadu v moudrosti, ať prosí Boha, a bude mu dána, protože Bůh všem dává štědře a bez vyčítání. Jen ať prosí s důvěrou a vůbec nepochybuje! Neboť kdo pochybuje, podobá se mořskému vlnobití: vítr jím zmítá sem a tam. Takový člověk se nesmí domnívat, že od Pána něco dostane (Jak 1,5-7).  Z toho mnozí křesťané usuzují, že k tomu, aby byla přímluvná modlitba účinná, je zapotřebí velké víry. Když se ale podíváme na výrok o přemístění hory trochu blíže, Ježíš přece mluví o hořčičném zrnu, které je jedním z nejmenších semínek, a právě k němu přirovnává víru, kterou modlitebník potřebuje. Tedy vlastně nepotřebujeme velkou víru, vždyť s docela nepatrnou bychom měli být schopni přemístit horu nebo se sv.Terezií z Lisieux „pozvednout svět“. Kdosi to vyjádřil paradoxním výrokem: „Nepotřebujeme větší víru, ale většího Boha!“ A skutečně, aby byla modlitba účinná, musí před naším vnitřním zrakem povyrůst Bůh, k němuž se modlíme; proto často začínáme přímluvnou modlitbu Boží chválou a děkováním, abychom si uvědomili, že náš Bůh není bezmocný, není znavený tak jako my, není u konce svých sil a možností, i když my možná právě ano. „Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?“ praví Svatý. „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?“ Ten, který vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna. (…) Cožpak nevíš, cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, Stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí a klopýtají. ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, Nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jsou bez umdlení (Iz 40,25-31). 

Duchovní svaly nejsou potřeba

Víra tedy nemá nic společného s „duchovními svaly“, s nějakou mentální křečí, kdy si vymyslím, jak by věci měly dopadnout, a pak na tom trvám. U některých skupin fundamentalisticky laděných charismatiků se čas od času vynoří učení, které například tvrdí, že kdo dostatečně věří, nemůže mít finanční problémy nebo být nemocen. Když pak někdo „uvěří“, že Bůh jej chce fyzicky uzdravit, bere to tak, že uzdravení závisí právě na jeho neochvějné víře. Proto se děsí i náznaku pochybnosti, která by jeho víru v uzdravení zviklala, opakuje si nahlas pořád dokola veršík z Bible, který hovoří o uzdravení, a v horším případě pro jistotu vyhodí i léky, aby byla jeho víra úplně čistá. Tohle ovšem není víra, ale duchovní křeč (přesněji řečeno duševní křeč, protože s Duchem má pramálo společného). V jakékoli prosbě je třeba pozvednout oči k výšinám, jak říká Izaiáš, neboli přenést důraz z naší „velké víry“, potažmo z pocitu „velkého modlitebníka“ na velikého Boha. Nejde o slovní hříčku: tímto vnitřním postojem se sice radikálně zmenší moje vlastní důležitost v celé akci, ale jakoby rozvážu ruce Boží všemohoucnosti. „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30). Ne nadarmo se Boží smlouva s Abrahámem, mužem víry, uzavírala za jeho spánku (srov. Gn 15,17). Hospodin mu dal jasně najevo, že svoji věrnost garantuje on sám, nebude podmíněna ničím: „Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe“ (2 Tim 2,13). Klíčové místo účinnosti naší přímluvné modlitby se tedy nachází v zaměření naší nepatrné víry na velikého a dobrého Boha.